LGBT práva v komunismu

Komunističtí vůdci a intelektuálové zaujímali k problematice LGBT práv několik různých pozic. Karl Marx a Friedrich Engels věnovali ve svých pracích této otázce velmi malou pozornost. Marx se k sexualitě vyjadřoval jenom velmi obecně. Norman Markowitz, spravující webové stránky politicalaffairs.net, napsal: "Tedy abych byl upřímný, tak ze strany Marxe shledávám odmítání se tomuto věnovat a od Engelse dokonce otevřené nepřátelství těm, kteří se tím zabývají."^[1] Za tímto přístupem stála Engelsova kritika mužské homosexuality ve vztahu k pederastii ve Starověkém Řecku se slovy: "Antičtí Řekové upadali do odporných praktik sodomie,(původní německý název Knabenliebe, což znamená "boylove (klučičí láska) nebo pederastie) ] která nebyla vzdálená ani jejich Bohům - viz mýtus o Ganymédovi.^[2] Engels dále řekl: "Pro-pederastické hnutí nikdy nemůže zvítězit.Guerre aux cons, paix aus trous-de-cul [válka s kundami, mírem a řitními otvory] se nyní stane novým heslem".^[3] Engels často značoval Dr. Karla Boruttau za Schwanzschwulen (buzeranta).^[4]

Německá komunistická strana v období Výmarské republiky vedla spolu se Sociální demokracií kampaň za legalizaci homosexuálních vztahů mezi dospělými.^[5][6] Co se týče první komunistické vlády v Rusku, tak tam je situace LGBT práv zatím roztříštěná.

Komunistická strana Sovětského svazu zrušila všechny carské zákony a její nový trestní zákoník platný ve 20. letech minulého století netrestal bezúplatnou homoexuální akvititu mezi dospělými konanou v soukromí. Kromě toho se legalizovaly potraty a rozvody bez příčiny.^[7] V některých sovětských republikách zůstávala homosexualita trestná i během 20. let.

V r. 1933 přidal Josif Stalin do sovětského trestního zákoníku Článek 121, který trestal mužskou homosexualitu až pětiletým vězením a těžkými pracemi. O konkrétním důvodu přijetí Článku 121 se mezi historiky vedou spory. Podle dostupných zdrojů byl oficiální postoj vlády takový, že homosexualita úzce souvisí s pedofilií, a že je fenoménem fašistů a aristokratů.

Tento zákon zůstal platný i po rozpadu Sovětského svazu; zrušen byl v r. 1993.^[8][9]

Podle zpravodajství RT bylo podle zákonů proti homosexualitě odsouzeno několik stovek lidí každý rok. Kromě toho se také často zneužívaly k odtraňování politicky nepohodlných osob v rámci čistek NKVD.^[10]

Homosexuálním mužům bývalo často odpíráno členství v komunistických stranách^[11], případně je z nich vylučovali. K tomuto trendu docházelo po celé 20. století, kdy většina komunistických stran následovala precendet SSSR. Nicméně nebylo tomut tak vždycky.

Známí homosexuální členové Komunistických stran:

• Mark Ashton (zakladatel Lesby a gayové za práva horníků a LGBT aktivista) - člen Komunistické strany Velké Británie.
• Harry Hay (aktivista za práva gayů, odborář, aktivista za práva domorodých Američanů, zakladatel společnosti Mattachine, spoluzakladatel Fronty za osvobození gayů (Gay Liberation Front), člen Komunistické strany USA.^[12]

Fráze sexuální bolševismus použil berlínský pastor Ludwig Hoppe ve Výmarském Německu během 20. let, když odsuzoval nemorálnosti s ním související.^[13] Po zániku Výmarské republiky a vzniku Nacistického Německa se termínem "sexuální bolševismus" označovalo vše, co bylo nějak sexuální degenerativní, nejčastěji homosexualita.^[14]

Průlomové objevy lékařů, psychologů a sociálních pracovníků v oblasti lidské sexuality během výmarské éry (jakož i feministické hnutí) se staly předmětem mnoha konspiračních teorií ve vztahu ke komunismu a homosexualitě, zejména v konzervativních částech společnosti. Jakákoli forma sexuální revoluce byla popisována jako promiskuitní vedoucí k nárůstu pohlavně přenosných chorob. Argumentace těch, kteří odmítali "sexuální bolševismus" byla podpora eugeniky a rodinné hodnoty.^[13]

Na webových stránkách glbtq.com ("encyklopedie gay, lesbické, bisexuální, transgender a queer kultury") se nachází několik specifických událostí spojujících komunismus ve Spojených státech s homosexualitou:

...Například v r. 1948, Whittaker Chambers, editor a novinář magazínu Time, bývalý člen komunistické strany a sovětský špión infiltrovaný do americké vlády, obvinil Algera Hisse, ředitele think-thanku Carnegie Endowment z křivé přísahy a špionáže pro Sovětský svaz. Většina médií informovala o skandálu v tom duchu, že se Chambers dostal k Hussovi právě díky souvislosti mezi komunismem a homosexualitou. Ten, aby se pak této nálepky, co nejrychleji zbavil, pak slíbil FBI, že se svými homosexuálními aktivitami skončí hned, jakmile opustí Komunistickou stranu. Navíc mu let do Sovětského svazu v r. 1951 pomohl zverbovat britské homosexuální špióny Guye Burgesse a Donalda McLeana právě díky homosexuální soudružnosti a zradě veřejné představivosti.^[15]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT righst in communism na anglické Wikipedii.

• KELLIHER, Diarmaid. Solidarity and Sexuality: Lesby a gayové za práva horníků 1984–5. History Workshop Journal. Oxford Journals, 2014, s. 240–262. Dostupné online. DOI 10.1093/hwj/dbt012. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SKEATES, Les. Remembering Mark Ashton and Some 'Lost' Time [online]. 1 March 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 August 2007. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• TIMMONS, Stuart, 1990. The Trouble with Harry Hay: Founder of the Modern Gay Movement. Boston: Alyson Publications. Dostupné online. ISBN 978-1555831752. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• ^Je zde použita šablona {{Note}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.Heidi Minning. Kdo jsem v lásce k tobě?: Obhajoba gay a lesbických identit v bývalém Východním Berlíně, NDR. Přehled antropologie Východní Evropy, Díl 18, Číslo 2, podzim 2000
• ABRAHAMS, Fred. Human Rights in Post-Communist Albania. [s.l.]: Human Rights Watch, 1996. Dostupné online. ISBN 9781564321602. S. 169. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• ROBINSON, Lucy. Gay men and the left in post-war Britain: How the personal got political. [s.l.]: Manchester University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 9781847792334. S. 12–13. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Nová levice