Reformní pedagogika

Reformní koncepce ve vzdělávání byly součástí dlouhodobého historického trendu ke změně veškolství. V minulosti se objevovaly rozpory mezi klasickou a netradiční podobou školy a snahy ozavedení inovací. Výrazněji se projevily v mezinárodním reformním hnutí, které se počínalokoncem 19. století a plně se rozvinulo ve dvacátých a třicátých letech 20. století jako reformnípedagogika. Toto označení se užívalo u nás a v německy mluvících zemích, ve francouzštině se objevoval pojem nová výchova, v anglosaských zemích progresivní výchova a v Itálii užívali termín aktivismus.^[2]

Pokusy o realizaci tohoto proudu proběhly zejména v konceptech tzv. činnéškoly, daltonského plánu, jenské školy atd. a postupně se dostávaly též do Československa.^[1] Na českém území se reformní pedagogika výrazněji rozvíjela mezi světovými válkami, v obdobísocialismu až do roku 1989 podléhala kritice, nekorespondovala totiž s ideologickými východiskytehdejší politiky.^[3]

Ve druhé polovině 19. století zaznívaly ostré kritiky směrem k tehdejšímu převládajícímu pojetí školy,tzv. tradiční, herbartovské škole. Kritizován byl především jednostranný intelektualismus a metodyvýuky, které byly zejména verbální a kladly důraz na mechanické memorování učiva, výuka bylastriktně frontální a hromadná a nepřihlížela k individuálním aspektům žáků. Nespokojenost sevztahovala také k přísné kázni nebo tělesným trestům. Tato pedagogika se někdy označuje jakopedagogika učitele.^[2]

Základními východisky tohoto proudu myšlení je nové pojetí dítěte, fenomén dětství apedocentrismus. Dítě se dostává do centra pozornosti, všechno se odvíjí podle jehoindividuality. Cíle, obsah a metody vyučování se podřizují potřebám a zájmům dítěte, aby tak pro nějvznikla „škola šitá na míru“ a mohla být maximálně prospěšná (tzv. princip přiměřenosti). Pro totozaměření se někdy tato pedagogika označuje jako pedagogika dítěte.^[2][3][4]

Reformní pedagogika usiluje také o změnu role učitele. Učitel v tomto pojetí nemá zasahovat dopřirozeného vývoje dítěte. Naproti pasivnímu přijímání informací má získávání nových poznatkůprobíhat aktivní formou. Školy mají být aktivní, činné a také pracovní, žáci mají rozvíjet též svédovednosti a tvořivost.^[3][4] Výuka má mít osobní smysl a prožitek, škola by měla býtpropojena s reálným životem.^[2] Časté je také zrušení tradičního pojetí vyučovacích hodinnebo předmětů, místo toho je výuka členěna do kurzů, tematických celků nebo není primárněčleněna vůbec.

Zakladatelem tohoto typu škol byl Rudolf Steiner. Vytvořil soustavu názorů na výchovu člověka,která se nazývá antroposofie a je základním východiskem waldorfské pedagogiky. Jeho prvníškola byla otevřena v roce 1919 ve Stuttgartu a postupně se tento model rozšířil do dalších zemíEvropy, USA, do Kanady i Austrálie.^[5] V České republice je Waldorfská škola schválenáMŠMT od roku 1996 jako experimentálně ověřující.^[3]

Podle Steinera má výchova poskytovat prostor pro individuální a svobodný rozvoj jedince. Učitel zdehraje velmi silnou roli výchovného činitele. Velký důraz je kladen na esteticko výchovné a pracovnípředměty, k vyučování se užívají tvůrčí metody, což má vést k rozvoji osobnosti a kreativity žáků.Typickým rysem je waldorfské členění výuky, ta neprobíhá podle jednotlivých předmětů, ale vyučujese v tzv. epochách.^[3][5]

Zakladatelka těchto škol byla italská pedagožka Maria Montessori. V roce 1907 otevřela v Říměproslulý Dům dětství – Casa dei bambini, který byl původně útulkem pro děti z chudých rodin. Zdevytvořila vzdělávací prostředí založené na pedocentrismu a důvěře v samostatný rozvoj dítěte.Heslem montessoriovské pedagogiky, ve kterém je shrnutý celý její princip, je: „Pomoz mi, abych tomohl udělat sám.“ Učitel má v této škole pouze roli pozorovatele a pomocníka, připravuje vhodnépodmínky pro spontánní, individuální a svobodný rozvoj žáků.^[3][4][5]

V České republice byl postup Montessori škol možný až v 90. letech 20. století, od té doby se u nástyto školy realizovaly zejména na úrovni základních a mateřských škol.

Koncept této moderní školy pochází od francouzského učitele Célestina Freineta, který bylvýznamným zastáncem tzv. pracovní školy. Tento typ škol je rozšířený především ve Francii, úplnáfreinetovská škola v pravém smyslu se ale vyskytuje méně, spíše jsou tyto myšlenky realizovány naurčitém stupni nebo v určitém ročníku.^[5]

Freinet se snažil najít a používat prostředky, které žáky zaktivizují. Aktivita žáků je hlavním principemjeho pedagogiky. Práce má uspokojit základní potřeby žáka, ten si může zvolit, jako práci chcevykonávat, jakým způsobem a v jakém tempu. Třída má být uspořádána do pracovních koutků, kde sežáci mohou věnovat různým činnostem, ať už se jedná o přírodní vědy, výtvarnou a pracovní činnostnebo jazykovou komunikaci. Snahou učitele je vést žáky ke vzájemné spolupráci. Ve třídě panujeradostná atmosféra, ale také kázeň, která ovšem není vytvářena nátlakem, ale sama vyplynez pracovního režimu.^[3][4][5]

Myšlenka Jenské školy pochází od německého pedagoga Petra Petersena. V roce 1920 získal vedenístřední školy v Hamburku, kde započal pokus o vnitřní reformu. Snažil se o hlubší propojenípředmětů, posílení pracovního vyučování a kladl důraz na sociální vztahy ve škole. Od roku 1923působil na katedře pedagogiky univerzity v Jeně a zde také vedl pokusnou školu.Jeho myšlenky se do zahraničí rozšířily jako tzv. Jenský plán. Principem bylo vycházet od dítěte.Snažil se, aby ve škole panovala školní pospolitost, kde jádrem bude přirozená a dobrovolná skupinažáků. Ti zde nejsou rozdělováni do tříd mechanicky podle ročníků, ale podle věkových skupin (např. 6-8 let). Výuka neprobíhá v klasických hodinách, ale v kurzech a každá skupina má vytvořený týdennípracovní plán, který je vyváženou soustavou různých pedagogických prostředků (rozhovor, práce, hraatd.). Základním předpokladem pro úspěšný rozvoj žáka je prostředí. To má být starostí učitele, kterýmá organizovat a podněcovat k činnostem, má vytvářet vhodné podmínky, ale nesmí svou činnostíomezovat činnost žáků.^[3][4][5]

V České republice školy Jenského plánu nejsou, případně o tom nejsou doklady, aleexistují školy, které prvky jenského plánu zavádějí.

Daltonská škola má své jméno podle experimentální školy v Daltonu v USA. Ta byla založenav roce 1919 Helen Parkhurstovou a její podstatou byla výuka podle Daltonského plánu, kterýParkhurstová sestavila. Základem tohoto výchovně-vzdělávacího systému je zrušení tradičního pojetívyučování. Důraz je opět kladen na aktivnost žáků, která má vést k rozvinutí metod samostatnéhoučení za pomoci užití vhodných pomůcek. Zde hraje velkou roli zodpovědnost žáka, protože každýpracuje podle individuálního měsíčního plánu, který stanovuje výsledky, jichž má žák dosáhnout. Žákpostupuje tempem, které mu vyhovuje. Všechno se zde děje ve svobodě, ta je základním principemDaltonské školy.^[3][4][5]

V České republice se Daltonský učební plán realizuje především v mateřských školách a na prvnímstupni základní školy, většinou se školy prezentují jako školy s prvky Daltonské pedagogiky.

• Montessori, M. (2017). Objevování dítěte (Vydání druhé, v Portále první, revidované). Praha: Portál.
• Neill, A. S. (2013). Summerhill: příběh první demokratické školy na světě. Praha: PeopleComm.
• Petrash, J. (2002). Understanding Waldorf education: teaching from the inside out. Lewisville, NC: Gryphon House.
• Pol, M. (1995). Waldorfské školy: izolovaná alternativa, nebo zajímavý podnět pro jiné školy?. Brno: Masarykova univerzita.
• Průcha, J. (1996). Alternativní školy (2. upr. vyd.). Praha: Portál.
• Průcha, J. (2012). Alternativní školy a inovace ve vzdělávání (3., aktualizované vydání). Praha: Portál.
• Průcha, J. (2009). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál.
• Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2009). Pedagogický slovník (6., rozš. a aktualiz. vyd.). Praha: Portál.
• Svobodová, J., & Jůva, V. (1996). Alternativní školy (2. dopl. vyd.). Brno: Paido.