Heinkel Kabine

Po druhé světové válce nesměl Heinkel stavět letadla. Jednou z náhrad, kterou začal vyrábět v roce 1953 byl velký a těžký skútr Tourist poháněný jednoválcovým 174 cm³ vzduchem chlazeným čtyřdobým motorem s rozvodem OHV. Prodej se brzy začal zpomalovat a Ernst Heinkel se na Ženevském autosalonu v březnu 1954 inspiroval minivozem Isetta a pověřil své konstruktéry návrhem podobného vozu. Prodejní cena se měla pohybovat na úrovni skútru s postranním vozíkem.

Aerodynamičtější boubelatý tříkolový vůz vyráběný od března 1956 vypadal zepředu jako Isetta, zezadu spíše jako kabinový skútr Messerschmitt. Připomínal kabiny bombardovacích letounů Heinkel z druhé světové války čemu dostál používaný název Kabine. Byl o 25 cm delší než Isetta, daleko prosklenější a o třetinu lehčí – jenže byl v něm větší hluk. Karoserii nenesl těžký žebřinový rám, nýbrž ji tvořil trubkový příhradový rám. Přístup pasažérů skrz odklápěcí čelní stěnu vypadal pro nesklopný volant složitěji než u patentovaného vstupu Isett. Dveře se ale daly otevřít zas dokořán. Vůz byl otypován pro dva dospělé a dvě děti, přístup dozadu umožňovalo sklopné přední opěradlo. Mezi dospělé vepředu se však v případě potřeby vešlo další menší dítě stejně jako u isett. Velkoryse rozměrná skládací plátěná střecha umožňovala nouzový výstup, přední výklopná boční okénka větrání.

Vozy byly osazovány osvědčeným 174 cm³ motorem motocyklu Tourist umístěným před zadní kolo.^[1] Výkon byl přenášen přes čtyřstupňovou převodovku zapouzdřeným řetězem na zadní kolo. Mimo tohoto modelu s kódem 150 se ve stejném roce začal vyrábět silnější typ 153 objemu 204 cm³ se zvětšeným vrtáním válce.^[2] Měl podvozek se čtyřmi koly – poháněná zadní dvě s rozchodem 220 mm nepotřebovala diferenciál. Od března 1957 byl objem motoru z daňových důvodů snížen na 198 cm³, označení změněno na 154 a určité vozy na export, například do Británie nebo Rakouska, opatřili jen třemi koly.^[3]

Heinkel Kabine se i přes vysokou cenu (2 750 DM místo plánovaných 2 500 DM) těšil stále větší oblibě kupujících. Přes většinou kladné reakce na jeho jízdní výkon v motoristickém tisku však nestačila na dosažení zisků nezbytných pro další vývoj. Povolení stavět letadla přišlo v roce 1956. Krátce po smrti Ernsta Heinkela v roce 1958 a vyrobení téměř 12 000 vozů došlo k prodeji výrobního zařízení a licence firmě Dundalk Engineering Company v Irsku a posléze britské společnosti Trojan, která pokračovala ve výrobě modelu pod jménem Heinkel Trojan až do roku 1965. Souběžně s irskou výrobou se v letech 1958 až 1961 licenčně montoval také pro jihoamerický trh v Argentině.

Vozítek typu 153 bylo do roku 1957 vyrobeno 6 438 kusů, typu 153 a 154 do roku 1958 5 537. Celkem bylo v továrnách v Německu, Argentině, Irsku a Anglii vyrobeno přibližně 17 000 vozů.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Heinkel Kabine na německé Wikipedii.

• Oswald, Werner: Deutsche Autos 1945-1990, Band 4, 1. Auflage, Motorbuch Verlag Stuttgart (2001), ISBN 3-613-02131-5

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Heinkel Kabine na Wikimedia Commons
• Fotogalerie s popisem
• Technický popis
• Prodejní brožura