Jak formátovat dialog příběhu

Ať už píšete fiktivní příběh, nebo literaturu faktu, satiru nebo drama, napsat správně dialog není snadné. Části příběhu, kde postavy mluví, se od ostatních prvků příběhu liší. Musejí začínat uvozovkami, které se používají téměř výhradně vždy. Zde je několik základních zavedených pravidel, kterými se musíte řídit, abyste napsali svůj dialog správně.

Část 1

Část 1 ze 2:

Interpunkce

Stáhnout PDF

1
U každé postavy musíte přímou řeč uvést v novém odsazeném odstavci. Protože dialogy zahrnují jednoho nebo více mluvčích, čtenáři potřebují něco, podle čeho poznají, kde končí projev jedné postavy a kde začíná projev druhé postavy. Když pokaždé nový odstavec odsadíte, poskytnete čtenářům vizuální pomůcku, díky které se budou v dialogu lépe orientovat. ^{[1]XZroj výzkumu}
- I když některá postava pronese jen půlku slabiky, než ji přeruší někdo jiný, je nutné tuto půlku slabiky napsat do samostatného odsazeného odstavce.
- V angličtině se dialogy čtou zleva doprava, takže to první, čeho si čtenář všimne, když se na text podívá, bude prázdné místo na levém okraji. ^{[2]XZroj výzkumu}
2
Naučte se správně používat uvozovky. Američtí spisovatelé většinou používají dvojité uvozovky (“ “), kterým ohraničují všechna slova, která daná postava pronese, například takto: Beth se procházela po ulici a v tom uviděla svoji kamarádku Shao: „Ahoj!“ řekla jí a zamávala na ni. ^{[3]XZroj výzkumu}
- Jedny uvozovky mohou obsahovat více vět, ale pouze v případě, že všechny tyto věty pronáší jedna osoba. Příklad: Evgeny naštvaně prohlásila: „Laura nemusela dojídat svoji večeři! Vždycky od vás dostává nějaké výhody!“
- Když nějaká postava cituje jinou postavu, použijte dvojité uvozovky, kterými ohraničíte to, co daná postava říká a potom jednoduché uvozovky, kterými ohraničíte citaci v rámci přímé řeči. Příklad: Evgeny naštvaně prohlásila: „Lauře nikdy neříkáte ‘Dojez tu večeři’!“
- S výjimkou amerických autorů se běžně vyskytuje záměna dvojitých a jednoduchých uvozovek. Mnoho evropských a asijských jazyků dialog místo uvozovek označuje zobáčkovými závorkami (<< >>).
3
Dávejte si pozor na interpunkci uvozovací věty. ^{[4]XZroj výzkumu} Uvozovací věta (neboli signální věta) je částí vyprávění, která ujasňuje to, který postava zrovna mluví. Například v následující větě, je uvozovací větou „Evgeny naštvaně prohlásila“: Evgeny naštvaně prohlásila: „Laura ale nemusela dojídat svoji večeři!“
- V českém jazyce se uvozovací věta a přímá řeč oddělují dvojtečkou.
- Pokud uvozovací věta předchází dialogu, dvojtečka se píše před úvodní uvozovky: Evgeny prohlásila: „Laura ale nemusela dojídat svoji večeři.“
- Pokud dialog předchází uvozovací větě, odděluje se od ní čárkou, která se píše před druhé uvozovky: „Laura ale nemusela dojídat svoji večeři,“ prohlásila Evgeny.
- Pokud uvozovací věta přerušuje tok věty přímé řeči, použijte dvě čárky, které dodržují předchozí dvě pravidla: „Ale Laura,“ prohlásila Evgeny, „nemusela dojídat svoji večeři.“
4
Dodržujte správnou interpunkci tázacích a zvolacích vět. Otazníky a vykřičníky pište dovnitř vět ohraničených uvozovkami, například: „Co se děje?“ zeptala se Tareva. „Jsem tak zmatená!“
- Pokud otazník nebo vykřičník ukončují dialog, neoddělujte ho od uvozovací věty čárkou. Příklad: „Proč jsi objednala k večeři makaróny se sýrem?“ zeptala se Fatima.
5
Naučte se používat pomlčky a trojtečky. Dvojité pomlčky (--) se používají k označení náhlých konců a přerušení dialogu. Nejde o stejné znaménko, jako pomlčka (-), která by se měla používat pouze u složených slov. Trojtečky (...) se používají v případě, kdy dialog skončí nevyřčen, ale není přerušen.
- Dvojitou pomlčku použijte v případě přerušení přímé řeči: „Co to děl--“ řekl Joe.
- Můžete je použít také v případě, že jeden z mluvčích přeruší druhého: „Chtěl jsem ti jen říct –“ „Neříkej mi to!“ „ -- že mám nejraději zmrzlinu Rocky Road.“
- Trojte_ky se pou_ívají v p_ípad_, _e postava ztratí nit svého projevu, nebo neví, co má _íct: „No, já si myslím, _e...“
6
Uvádějte přímou řeč velkými písmeny. Pokud dialog začíná gramaticky na začátku věty (a ne uprostřed věty), první písmeno musíte uvádět velkým písmenem, protože jde o první písmeno věty, i když před ní máte uvozovací větu. ^{[5]XZroj výzkumu}
- Příklad: Evgeny prohlásila: „Ale Laura nemusela dojídat svoji večeři!“ A ve slově „ale“ technicky sice není počátečním písmenem věty, ale uvádí přímou řeč, takže ho musíte psát velkým písmenem.
- Pokud ale první slovo přímé řeči není prvním slovem věty, nepište ho velkým písmenem: „Evgeny prohlásila, že Laura „nikdy nemusí dojídat svoji večeři!“
7
Dlouhý projev rozdělte do více odstavců. ^{[6]XZroj výzkumu}Pokud jedna z postav mluví obzvláště dlouho, měli byste její projev stejně jako v případě eseje a nedialogových částí příběhu rozdělit do několika odstavců, aby ho čtenáři snáze zpracovali.
- Použijte úvodní uvozovky na obvyklém místě, ale nedávejte na konec prvního odstavce závěrečné uvozovky. Pokud projev dané postavy stále pokračuje, nesmíte ho ukončovat závěrečnými uvozovkami.
- Na začátek dalšího odstavce projevu ovšem musíte dát další úvodní uvozovky. Tím dáte najevo, že jde o pokračování projevu, který začal v předchozím odstavci.
- Závěrečné uvozovky dejte na konec projevu dané postavy, jako za normálních okolností.
Přímá řeč značí projev určité postavy a k jejímu označení se používají uvozovky. Nepřímá řeč není dialogem a proto se při ní nepoužívají uvozovky. Příklad: Beth na ulici potkala svoji kamarádku Shao a zastavila se, aby ji pozdravila.
Reklama

Část 2

Část 2 ze 2:

Jak zajistit, aby dialog probíhal plynule

Stáhnout PDF

1
Musíte zajistit, aby čtenář vždy věděl, kdo zrovna mluví. Existuje několik způsobů jak toho dosáhnout, ale nejjednodušší je použít správnou uvozovací větu. Když dáte jasně najevo, že mluví Evgeny a ne Laura, čtenář nebude zmatený.
- Když budete mít dlouhý dialog, který mezi sebou vedou dva lidé, můžete uvozovací věty úplně vynechat. V takovém případě vám bude stačit správné dělení na odstavce a odsazování, podle kterého čtenář pozná, kdo zrovna mluví.
- Uvozovací věty v případě, že mluví více než dvě postavy, smíte vypustit pouze pokud chcete čtenáře naschvál zmást a zajistit, že nebude vědět, kdo zrovna mluví. Pokud se například čtyři postavy dohadují, můžete zajistit, že čtenář uslyší /uvidí/ pouze části jejich rozhovoru a nebude vědět, kdo právě mluví. Když vypustíte uvozovací věty, podaří se vám dosáhnout tohoto zmatení.
Možná budete mít instinktivně pocit, že byste měli používat co nejvíce variací vět typu „řekla Evgeny,“ nebo „prohlásil Joe,“ ale když budete používat slova jako „utrousila“ nebo „odměřeně odsekl,“ odvedete tím pozornost čtenářů od přímé řeči, která je důležitější. „Řekla“ a „řekl“ jsou tak běžné fráze, že je čtenáři téměř nezaznamenají. ^{[7]XZroj výzkumu}
3
Střídejte umístění uvozovacích vět. Místo toho, abyste každý dialog začínali slovy „Evgeny řekla:“ nebo „Laura řekla:“ se snažte některé uvozovací věty umístit také za přímou řeč.
- Pokud chcete změnit rychlost věty, umístěte uvozovací větu doprostřed přímé řeči a přerušte s ní přímou řeč. Protože budete muset použít dvě čárky, abyste oddělili přímou řeč od uvozovací věty (viz krok 3 předchozí sekce), vaše věta bude mít dvě pauzy uprostřed přímé řeči: „A jak přesně,“ zeptala se Laura,“ toho chceš dosáhnout?“
4
Nahrazujte podstatná jména zájmeny. Vlastní jména popisují konkrétní místa, věci a lidi a vždy se píšou velkými písmeny, zájmena se píšou vždy malými písmeny a zastupují podstatná jména, včetně těch vlastních. ^{[8]XZroj výzkumu}^{[9]XZroj výzkumu} Pokud se chcete vyhnout opakování jmen postav, nahrazujte je vhodnými zájmeny.
- Mezi podstatná jména patří například já, mě, on, ona, jí, ty, ono, to, oni, každý, něco, kdo, kdokoli, jehož, někdo, všichni atd.
- Zájmena musejí vždy souhlasit s rodem a číslem podstatného jména, které zastupují. ^{[10]XZroj výzkumu}^{[11]XZroj výzkumu}
- Například jediná zájmena, kterými můžete nahradit slovo Laura, jsou: ona, jí, její.
- Jediná vhodná zájmena, kterými můžete nahradit „Laura a Evgeny“ jsou plurální zájmena: ony, jejich, jejími, nimi.
Akční věty jsou krátké chvíle akce, které přerušují sekvenci dialogu. ^{[12]XZroj výzkumu} Můžete s nimi snadno naznačit, co daná postava zrovna dělá a zároveň sdělit čtenářům, co říká. Kromě toho s nimi posunete příběh dopředu. Příklad: „Podej mi ten šroubovák,“ řekl Sujata a otřel si olej z ruky do kalhot, „já to určitě opravím.“
Největší problém s dialogy je to, že často zní příliš neuvěřitelně. V každodenním životě mluvíte naprosto normálně, takže byste měli tímto způsobem i psát. Řekněte si svoji přímou řeč nahlas a představte si, jak se daná postava cítí a co chce říct. Začněte tím, že si představíte, jak by tato přímá řeč probíhala v reálné situaci. Nepoužívejte složitá a zajímavá slova, která v běžném rozhovoru nikdo nepoužívá. Pište dialog tak, jak lidé běžně mluví. Po napsání si dialog přečtěte nahlas a zamyslete se nad tím, zda zní normálně. ^{[13]XZroj výzkumu}
Používat dialog k poskytnutí expozice způsobí nejen to, že bude dialog nudný, ale také kvůli tomu budete mít přímou řeč příliš dlouhou a čtenáři neudrží pozornost. Pokud potřebujete uvést detaily příběhu, snažte se je uvádět vždy ve vyprávění, ne v dialogu.
Reklama

Tipy

Uvědomte si, že méně je často více. Jednou z nejčastějších chyb, které spisovatelé dělají při psaní dialogů je to, že píšou zbytečně delší věty, než jaké by lidé řekli. Většina lidí například používá zkratky a v běžném projevu vypouští nepodstatná slova.
Pokud chcete v dialogu použít akcent, dávejte si velký pozor. Často byste kvůli tomu museli použít další interpunkční znaménka a mohli byste své čtenáře zbytečně zmást.

Reklama