Německý název Österreich pochází ze staroněmeckého slova Ostarrichi, které je doloženo v listině císaře Oty III. z roku 996 a označuje „Východní marku“ (Marchia orientalis), která byla v tehdejší době nejvýchodnějším územím s obyvatelstvem mluvícím jedním z početných dialektůněmčiny. V latině byl tento název zkomolen na Austria, což převzaly další jazyky, zejména negermánské. Zavádějící podoba s australis („jižní“) je jen náhodná.
Originální české pojmenování Rakousko (historicky Rakúsy, později Rakousy) pochází od pohraničního hradu Ratgoz (dnes Raabs na soutoku moravské a rakouské řeky Dyje), jehož název čeští kupci zkomolili na Rakús (nebo Rakuš). Podle něho pak pojmenovali okolní území a později celou zemi.[7][8] Tento název převzala slovenština jako Rakúsko a dříve též polština jako Rakusy.[9]
Níže uvedený epigram Karla Havlíčka Borovského je jen satirou na zpátečnictví Rakouského císařství; s původem jeho názvu nemá nic společného:
„
Odkud vzalo — zkouším žáky — jméno Rakous počátek?
Během doby bronzové, mezi 3. a 1. stoletím př. n. l., vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železná – doba halštatská.[12] V mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních státních útvarů na území dnešního Rakouska – Noricum. Západ byl v té době osídlen Réty.
Od poloviny 4. století na toto území přicházeli Germáni, jež přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku 476 a namísto nich se zde začali objevovat Bavoři a Slované. Bavoři se záhy dostali pod vliv Franské říše, nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své Karantánské knížectví.[19]Bavoři získali převahu až v polovině 8. století, Karantánii ovládli, sami se však roku 757 dostali do područí Franské říše.[20]
Když roku 1246 rod Babenberků vymřel, nastal o jejich dědictví boj. Dočasně získal vládu v rakouském, štýrském i korutanském vévodství Přemysl Otakar II., od roku 1273 se však císaři Rudolfovi I. Habsburskému dařilo českého krále z rakouských zemí vytlačovat, až jej nakonec zcela porazil roku 1278 v bitvě na Moravském poli.[25]Tím babenberské dědictví definitivně získali Habsburkové.[26]
Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýbrž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili. Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526 získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburského soustátí.[27]Toho roku však také započal vleklý konflikt s Osmany, kteří v bitvě u Moháče získaly Uhry.
Po Ferdinandově smrti roku 1564 se moc v habsburském soustátí opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země musela čelit náboženskému neklidu, třicetileté válce i další vleklé válce s Turky. Ke sjednocení země došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I. Ten musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Další konflikt s Turky, velká turecká válka, započal památnou bitvou u Vídně (1683), v níž Rakušané definitivně zastavili tureckou expanzi do střední Evropy a započali mocenský vzestup své monarchie.[28][29] Na konci války byli Osmani vytlačeni z Uher i části Balkánu, čímž se území habsburské říše značně zvětšilo. Dalších územních zisků pak habsburská monarchie dosáhla ve válce o dědictví španělské na počátku 18. století, kdy jí připadla některá území ovládaná španělskými Habsburky.[30]
Císař Karel VI. ovšem roku 1740 zemřel bez mužského potomka, a jeho dcera Marie Terezie proto musela čelit několika armádám, jež si chtěly habsburské dědictví rozdělit. V nastalé válce bylo nakonec úspěšné jen Prusko, které získalo většinu Slezska a další menší území.[31][32]Další války zemi ještě více vyčerpaly, což postavilo Marii Terezii a jejího syna Josefa II. před nutnost provést osvícenskéreformy, jež začaly feudální správu nahrazovat moderní státní správou.[33] Území monarchie bylo na konci 18. století rozšířeno při dělení Polska, ale během válek s revoluční Francií monarchie přišla o Rakouské Nizozemí. V důsledku těchto válek také Svatá říše římská zanikla a habsburský panovník zůstal pouze rakouským císařem.
Národnostně neuspokojení zůstali především Češi a jižní Slované. Nedořešenou však zůstala národnostní otázka i v německy mluvících rakouských oblastech. Archaické dynastické státní pojetí nedokázalo vytvořit u německy mluvících Rakušanů moderní nacionální identitu a výsledkem byl rostoucí pangermanismus, který reprezentoval zejména Georg von Schönerer.[38] Jeho antisemitská, protislovanská a protikatolická politika (hnutí Pryč od Říma!) narušovala základy monarchie. Stárnoucí císař František Josef I. pangermánským tlakům pozvolna ustupoval, čehož příznakem byla i expanzionistická politika na Balkáně, zejména anexe Bosny roku 1908.[39]
První Rakouská republika se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit. Roku 1933 tak Engelbert Dollfuss, představitel austrofašismu, nastolil autoritativní režim,[42]avšak i on musel čelit vážným problémům, zejména vzestupu rakouského nacismu. Pokus o převrat rakouských nacistů roku 1934 sice skončil neúspěchem,[43] Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku Hitlerova Německa, jež si nakonec 18. března 1938 vynutilo „pozvání“ k záboru (anšlusu) Rakouska.[44] Anšlus podpořila v referendu většina Rakušanů.[45]
Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo druhé světové války, ve které zahynulo 300 tisíc rakouských mužů.[46] Mnozí prominentní nacisté byli původem Rakušané, například Hitler, Kaltenbrunner, Seyss-Inquart, Stangl, nebo Globocnik,[47] a Rakušané tvořili přes 13 % příslušníků SS a okolo 40 % dozorců v německých vyhlazovacích táborech.[48] Tato kontroverzní část historie byla široce reflektována až s jistým zpožděním (oproti Německu) a vedla později k několika aférám – v roce 1986 se Rakousko například dostalo do mezinárodní izolace poté, co byl prezidentem Rakouska zvolen bývalý generální tajemník OSN Kurt Waldheim, o němž vyšlo najevo, že má nacistickou minulost.[49] Na území Rakouska se nacházel velký Koncentrační tábor Mauthausen, určený především pro politické vězně.[50]
Po pádu nacistické moci bylo Rakousko podobně jako Německo obsazeno Spojenci a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku 1955, kdy byla podepsána mezi zástupci Rakouska a Spojencůstátní smlouva.[51]Poté došlo k definitivnímu stažení všech cizích armád. Ačkoliv se na osvobození Rakouska a hlavního města Vídně podílela Rudá armáda, dokázali rakouští politikové při vyjednávání využít příznivé situace a vyhlášením trvalé neutrality zajistit své zemi svobodu a nezávislost.[52]Pomohlo jim také to, že v parlamentních volbách v letech 1945, 1949 a 1953 získali rakouští komunisté pouze kolem 5 % hlasů. Rakousko se tak nezařadilo do východního bloku, což umožnilo jeho pozoruhodný hospodářský vzestup a prosperitu.
Rakouský státní znak tvoří černá orlice se zlatou hradební korunkou a zbrojí, nesoucí na prsou červený štítek se stříbrným břevnem. V drápech drží zlatý srp a zlaté kladivo.
Podrobnější informace naleznete v článku Rakouská hymna.
Rakouská hymna je píseň Land der Berge, Land am Strome (českyZemě hor, země řek). Autorem textu je rakouská spisovatelka s chorvatskými kořeny Paula von Preradović. Hudba se připisuje Wolfgangu Amadeu Mozartovi, ale ve skutečnosti jde o skladbu na Mozartovy motivy, kterou složil Johann Holzer (ale možná také Pavel Vranický).
Rakousko se rozkládá v jižní části střední Evropy, v délce 575 km ve směru západ-východ a 294 km sever-jih. Jeho území, o trochu větší než Česko, má charakteristický tvar obrácené křivule, s protaženým hrdlem na jihozápadě.
Z celkové plochy Rakouska (83 883 km²) připadá na pahorkatiny a nížiny přibližně jedna čtvrtina. Pouze 32 % leží níže než 500 m n. m. a 43 % rozlohy je zalesněno. Nejníže položené místo je na východě poblíž hranice s Maďarskem u Apetlonu (okres Neusiedl am See – Burgenland) 114 m n. m. Naproti tomu nejvýše položeným místem je vrch Grossglockner(3798 m n. m.).
Pět nejdůležitějších geografických útvarů Rakouska
Celková délka státní hranice: 2832 km,[55] z toho s Německem 784 km, s Českem 362 km, s Itálií 430 km, Maďarskem 366 km, Slovinskem 330 km, Švýcarskem 164 km, Slovenskem 91 km a s Lichtenštejnskem 35 km.
Údolí Kleinwalsertal, které patří k spolkové zemi Vorarlbersko, je na základě polohy dostupné po silnici pouze z Německa a je tak funkční enklávou Německa. Obdobně obec Jungholz. Na druhé straně existuje i funkční enkláva Rakouska, která patří ke Švýcarsku. Obec Samnaun nebyla po dlouhou dobu spojená se Švýcarskem jakoukoli cestou, nýbrž přístupná pouze přes Tyrolsko. To vedlo k tomu, že odtud vymizela rétorománština a místo ní přijali tamní obyvatelé dialekt podobný tyrolskému. Mezitím byla postavena silnice vedoucí do Samnaun, která se již ubírá výhradně po švýcarském území, která už zde kdysi byla zavedena. V podobném stavu jako Samnaun byla až do roku 1980 obec Spiss na rakousko-švýcarské hranici. Byla po dlouhou dobu dosažitelná pouze přes Samnaun a bojovala se silným odchodem obyvatel, protože oproti ostatním enklávám měla velmi malé možnosti hospodářského rozvoje.
Velké přítoky Dunaje v Rakousku (od západu na východ):
levé: Velký a Malý Mühl, Rodl, Aist, Kamp, Schmida a Rußbach, stejně jako Dyje (Thaya) a Morava (March) na severovýchodních hranicích, odvodňují oblasti Horních a Dolních Rakous položené severně od Dunaje.
Lech pramení ve Vorarlbersku, protéká severozápadním okrajem Tyrol a v Bavorsku se vlévá do Dunaje.
Inn pramení ve Švýcarsku, následně odvodňuje většinu Tyrolska, protéká Bavorskem, od soutoku s řekou Salzach (která odvodňuje většinu Salcburska) opět tvoří německo-rakouskou hranici a do Dunaje ústí v německém Pasově.
Litava (Leitha) a Rába (Raab) s přítokem Pinka odvodňují Burgenland a přilehlé části Dolních Rakous a Štýrska a vlévají se do Dunaje v Maďarsku.
Mura (Mur) odvodňuje salcburské údolí Lungau a většinu Štýrska. Její vody v Chorvatsku přijímá
Rakouské klima je označováno za smíšení oceánského a kontinentálního klimatu, resp. panonské klima. Díky zvláštnostem těchto podnebí je východní Rakousko známé mrazivými zimami a horkými léty s celoročně nízkými srážkami. Západ země podléhá zpravidla méně silným podnebním podmínkám, a tak jsou zimy většinou mírnější a léta spíše teplá. Leží zde také oblasti bohaté na srážky. Z geografických podmínek vychází další klimatická zóna, a to alpínské klima, které způsobuje v horách silnější zimu než na hlouběji položeném východě. Další zajímavostí jsou občasné severní a jižní větry, které jsou na jedné straně polárně ledové a na straně druhé s sebou někdy přinášejí saharský písek.
Díky tomu se Rakousko zcela oprávněně řadí k středoevropskému přechodovému klimatu, s ohledem k Alpám ve středu a na západě a k Panonské nížině na východě země.
Když působí stabilní tlaková výše z východu (ideálně „Omega-Hoch“ či v podobě posledních písmen řecké abecedy), může člověk počítat s dlouhým a nerušeným sluníčkem a až dvěma týdny vysokých teplot. V zimě ovlivňuje tlaková výše svit slunce a ostré mrazy (do −20 °C). Délka svitu slunce je o 10 až 20 % delší než kupříkladu v severním Německu.
Topná sezóna je běžně od poloviny října do poloviny dubna a působí vysokou spotřebu energie.
Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: Sonnblick-Gipfel (Salzburg), −37,2 °C (1. ledna 1905)
Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: Zwettl, −36,6 °C (11. února 1929 – tento den byla naměřena také rekordně nejnižší teplota v Česku)
Nejvyšší teplota naměřená v Rakousku: Bad Deutsch-Altenburg, +40,5 °C (8. srpna 2013)
Stejně jako směrem ze západu na východ slábne oceánské klima, klesá i průměrné množství srážek. To způsobuje, že např. ve Vídni jsou pouze poloviční srážky oproti Salcburku. Ve východních a jihovýchodních částech země se již projevuje panonské kontinentální klima, které je v jižních jezerních oblastech částečně ovlivněno středomořským klimatem.
Celoročně se také oblasti podél alpských hřebenů vyznačují vysokými srážkami, do těchto poloh s nízkým tlakem vanou vlhké vzdušné proudy ze severu či jihu a zmizí zase jako srážka. To způsobuje v zimě vysoké množství sněhu na horách i v údolích, stejně jako kalamitní oblasti na severu i jihu. V létě jsou následkem vysokých srážek silné deště, eroze půdy a záplavy. Kraje s nejsilnějšími dešti jsou: celé alpské předhůří, tyrolské nížiny, tyrolský okres Reutte a Bregenzský les. Zde spadne až 3000 mm dešťových srážek nebo sněhu za rok (průměrně 900 mm).
Na jaře a na podzim je možné všechno – od sněžení po horka. Denní teploty mohou v červenci a srpnu nezřídka vystoupit i přes 30 °C, vlhkost vzduchu je většinou vysoká, často dochází k tvorbě dešťových mraků a následně i k náhlým bouřkám.
V posledních letech bylo Rakousko, stejně jako sousední země, častou obětí poruch počasí, které byly mnoha experty označovány jako důsledky globálního oteplování (průměrné teploty se trvale zvedají). Kvůli silným dešťům byly již několikrát ničivé záplavy a sesuvy půdy, které si vyžádaly i oběti na životech. Náhodně dochází i k bouřím síly orkánu a ohromným vánicím, které vedou k tomu, že mnoho obcí je zcela odříznuto od světa a množí se také pády lavin. Zemi v posledních letech sužovala ale i častá sucha.
Rakousko je podle ústavy z roku 1920 spolkovouparlamentní republikou. Hlavou státu je spolkový prezident (Bundespräsident) volený na šest let v přímých volbách. Prezident sídlí v paláci Hofburg. Spolkový prezident jmenuje členy spolkové vlády. Rakouský parlament je dvoukomorový a skládá se z Národní rady (183 členů) a Spolkové rady (60 členů). Národní rada je volena obyvatelstvem na pětileté období, členy Spolkové rady volí zemské sněmyrakouských spolkových zemí. Rakouská spolková vláda je odpovědná Národní radě. V jejím čele stojí spolkový kancléř, členy vlády jsou vicekancléř a spolkoví ministři (vicekancléř je zároveň ministrem jednoho rezortu). Vláda může být rozpuštěna prezidentským dekretem, nebo vyjádřením nedůvěry v Národní radě. Národní rada proti tomu může být rozpuštěna prezidentem na žádost premiéra, případně na žádost vlastní. Volit poslance a prezidenta mohou Rakušané od 16 let. Limit byl snížen z 18 let v roce 2007.[56]Hranicí pro vstup do Národní rady je pro politickou stranu zisk 4 procent hlasů. Volební systém je poměrný.
Od roku 2017 je spolkovým prezidentem Alexander Van der Bellen. Spolkovým kancléřem se dne 18. prosince 2017 stal 31letý předseda Rakouské lidové strany (ÖVP) Sebastian Kurz.[59] Na konci května 2019 po pádu vlády Sebastiana Kurze oznámil prezident Van der Bellen, že pověří Brigitte Bierleinovou sestavením úřednické vlády, která zemi povede až do voleb na podzim 2019.[60] Po těchto volbách se stal kancléřem opět Sebastian Kurz, který vytvořil koalici Rakouské lidové strany a Strany zelených.
Vídeň je územně zcela obklopena Dolními Rakousy. Východní Tyrolsko sice náleží k spolkové zemi Tyrolsko, ale není s ním fyzicky spojeno. Tato kuriozita vznikla po první světové válce, když v roce 1918 připadlo Jižní Tyrolsko Itálii. Tím se stalo Východní Tyrolsko exklávou Tyrolska.
V ústavě je rovnost mužů a žen pevně zakotvena. Historicky vyplývající výjimky jsou regulace důchodu a branná povinnost, která platí pouze pro muže. Ženy smějí jít v Rakousku do důchodu o pět let dříve než muži. Výjimkou je odchod do penze státních úředníků, kteří mají tzv. definitivu. Právně je však podloženo postupné zvyšování nástupního věku do penze pro ženy až do roku 2027.
Skoro ve všech oblastech Rakouska je průměrná mzda žen menší než mzda muže na odpovídajícím místě (výjimku tvoří úřady). Toto vyplývá z neúplného prosazení rovnosti mužů a žen v praxi na jedné straně a také z toho, že mnoho žen pracuje na částečný pracovní úvazek, a tím pádem mají nižší šance na pracovní postup. Vedoucí pozice tak obsazují většinou muži. Tarifní mzdy jsou ovšem pro obě pohlaví stejné. V Rakousku využívají pouze dva muži ze sta možnost vzít si tzv. otcovskou dovolenou.
Pro ženy jsou připravována různá podpůrná opatření (pozitivní diskriminace). Např. při obsazování veřejných pracovních míst by měly být ženy stejné kvalifikace upřednostňovány před muži, i když nezaměstnanost mužů je na vyšší úrovni. V praxi ale tato podpora nevykazuje významné výsledky. Oficiálně nahlášení lidé bez práce v Rakousku k roku 2004 se skládali ze dvou třetin z mužů a z jedné třetiny z žen.
Rakousko přešlo z tradičního rozložení pravomocí mezi policií a četnictvem na moderní federální policii. Policie v této době disponuje protiteroristickou jednotkou EKO Kobra. Bezpečnost mimo stát má na starost armáda Rakouska (Bundesheer). Její protiteroristickou jednotkou je Jagdkommando. V Rakousku je povinná vojenská služba pro každého muže, jenž dovrší 18 let. Absolvuje pak šestiměsíční vojenský výcvik a následujících 8 let je pak aktivní zálohou a může být státem povoláván k plnění různých úkolů. Vojenský výcvik lze však odmítnout a nahradit ho devítiměsíční civilní službou. Od roku 1998 se mohou stát součástí profesionální části armády i ženy. K roku 2012 se armádní výdaje pohybovaly na úrovni 0,8% HDP.
Rakousko je členem Evropské unie (EU). Přihlášku podalo 17. června 1989, přístupová jednání byla zahájena 1. února 1993. V roce 1994 se uskutečnilo referendum, v němž se 66 procent hlasujících vyslovilo pro vstup do unie. Členem se Rakousko stalo 1. ledna 1995, ve stejné chvíli jako Švédsko a Finsko.[61] Později vstoupilo do schengenského prostoru (1. prosince 2007) a přijalo euro na úkor tradičního šilinku (1. ledna 1999).[62] Rakouská vláda dlouhodobě v EU podporuje její rozšiřování na Balkán (kam obecně míří značná část zájmu rakouské zahraniční politiky), naopak oponuje vstupu Turecka a oznámila, že při jeho případném vstupu by nechala rakouský souhlas potvrdit občany v referendu. V europarlamentu je pro Rakousko vyčleněno osmnáct křesel.
Proti tomu Rakousko není členem NATO, neboť rakouská ústava zemi prohlašuje za „trvale neutrální“ a výslovně uvádí, že to znamená nemožnost členství v jakékoli vojenské alianci „pro všechny příští časy“. Zakazuje rovněž přítomnost jakýchkoli zahraničních vojenských základen na svém území. Rakouská neutralita má však přece jen jiný charakter než švýcarská a zejména po rozpadu sovětského bloku na počátku 90. let 20. století začala být mírně přehodnocována – v roce 1991 například rakouská vláda umožnila přelet zahraničních vojenských letounů přes své území při útoku na Irák a od vstupu do Evropské unie v roce 1995 se Rakousko též podílí na společné obranné politice EU. Připojilo se též k Partnerství pro mír, tedy programu spolupráce Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy. Pod hlavičkou OSN rovněž vyslalo své jednotky do Bosny a Kosova, po konci jugoslávské války. Roku 2017 se Rakousko připojilo ke smlouvě o úplném zákazu jaderných zbraní (kterou jinak odmítly všechny členské státy NATO). V Evropě je jedinou větší zemí, která tak učinila. Vídeň je jedním ze čtyř sídelních měst Organizace spojených národů (vedle New Yorku, Ženevy a Nairobi).[63]
Vztahy obou zemí jsou na oficiální úrovni velmi dobré, avšak doposud nijak úzké. Tématy, která čas od času vzbuzují emoce, jsou otázky spojené s odsunem Sudetských Němců po druhé světové válce a téma české jaderné energetiky, a to méně u hlavních představitelů obou zemí, jako spíše u veřejnosti.
Roku 2015 Česko, Rakousko a Slovensko vytvořily jednotku regionální spolupráce nazvanou Slavkovský formát.[64]Zejména Svobodná strana Rakouska usiluje o připojení Rakouska k Visegrádské skupině, jejímiž členy jsou Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko, avšak prozatím se jí to nepodařilo prosadit.[65][66]
Rakousko bylo v roce 2010 v hodnocení podle HDP na obyvatele 10. nejbohatším státem světa a 3. nejbohatším státem v EU – v tomto ukazateli dosahuje hodnoty 39 500 USD na obyvatele (dle MMF, 2010).
V roce 2001 bylo v Rakousku zaměstnáno 3 420 788 lidí na 396 288 pracovištích. Největší burza Rakouska je Vídeňská burza, jejíž největší index je ATX.
K nejznámějším rakouským firmám patří Red Bull, výrobce stejnojmenného energetického nápoje. Zakladatel této firmy Dietrich Mateschitz byl nejbohatším Rakušanem díky tomu, že se mu v polovině 80. let podařilo vytvořit zcela novou větev trhu s nealkoholickými nápoji. Zejména výrobou terénních motocyklů proslula firma KTM.
Křišťálovým sklem pak společnost Swarovski. Zakladatel firmy Daniel Swarovski se narodil na území Česka, v Jiřetíně pod Bukovou.[67] Mezinárodní význam má rovněž energeticko-petrochemická společnost OMV (dříve ÖMV). Velkou tradici má také výrobce pian a klávesových nástrojů Bösendorfer, nebo výrobce sportovních potřeb Fischer. Zejména ve střední a východní Evropě se uplatnily rakouské maloobchodní řetězce Billa nebo Julius Meinl. Milovníci modelové železnice znají dobře značky Roco a Kleinbahn.
Rakousko vytvořilo po druhé světové válce svou verzi sociálního státu.[69]Přispěla k tomu i tradičně významná role odborů v rakouské společnosti.[70]Do 80. let byla značná část podniků ve státních rukách, ale v této dekádě přišla vlna privatizací.[71]Rakouská ekonomika byla v 50.–80. letech silně závislá na německé, k čemuž přispívalo i „obklíčení“ zeměmi východního bloku (Československo, Maďarsko, Jugoslávie). Pád východního bloku a vstup Rakouska do Evropské unie roku 1995 ekonomickou závislost na Německu snížily.[72]Velkou roli v rakouském hospodářství hraje cestovní ruch, který se podílí na HDP až devíti procenty. Roku 2008 bylo Rakousko například celosvětově na devátém místě ve výši příjmů z turismu.[73]Návštěvníkům nabízí nejen řadu historických památek, ale sází též na agroturistiku a Alpy jsou zázemím řady horských a lyžařských středisek.
Rakousko je světovou špičkou v ekologickém zemědělství, má největší podíl takto spravovaných ploch na světě.[74]
Asi 60 % výroby energie zajišťují vodní elektrárny,[75] 32 % tepelné elektrárny a zbytek jiné obnovitelné zdroje. Část elektřiny musí Rakousko dovážet, zejména z Německa a České republiky.[75] Roku 1972 Rakousko začalo stavět svou první jadernou elektrárnu ve Zwentendorfu. Jejímu spuštění však zabránilo referendum z roku 1978, v němž se proti zprovoznění elektrárny postavilo 50,5 procenta hlasujících. Prakticky hotová elektrárna tak nikdy nebyla uvedena do provozu. Tím padl i vládní plán z roku 1976 na stavbu dalších tří jaderných elektráren, dokonce byl přijat zákon zakazující další výstavbu jakýchkoli jaderných zařízení.[76]
Automobilová síť v zásadě probíhá ve východo-západních liniích podél Dunaje a v severojižní linii podél pohoří Alp. Skládá se z vedlejších silnic, dálnic a silnic s vyšší povolenou rychlostí. K proslulým dopravním stavbám patří Most Evropy (Europabrücke) na dálnici A13. S výškou 190 metrů byl v době svého dokončení v roce 1963 po dobu deseti let nejvyšším mostem v Evropě a jeho nejvyšší pilíř, s výškou 146,5 metrů, byl nejvyšším mostním pilířem na světě. Je také druhým nejdelším mostem v Rakousku. Nejdelším je vídeňský Reichsbrücke. Ještě delší (408 metrů) je Highline 179, lanový most v Reutte, který spojuje dva dvě hradní zříceniny, hrad Ehrenberg a pevnost Claudia, a který byl otevřen roku 2014. Ten je ovšem jen pro pěší.[77]
Železniční dopravu provozují z velké většiny státní železnice (Österreichische Bundesbahnen), pouze částí disponují soukromé společnosti. Nejfrekventovanější trať vede z Vídně ve směru na Linec, Salcburk a Mnichov/Innsbruck a od konce 20. století je upravována pro vysokorychlostní provoz. Centrálním vídeňským uzlem je nádraží Wien Hauptbahnhof, které bylo nově otevřeno v roce 2014, a jež disponuje unikátním architektonickým řešením.[78]Nádraží bylo postaveno v neobydlené oblasti a vyrostla kolem něj zcela nová čtvrť; celková investice do projektu činila 4 miliardy eur.[79]Ve Vídni je v provozu rozsáhlá síť S-Bahn.[80]Ta funguje i ve Štýrském Hradci, Salcburku a Innsbrucku. Běžný rozchod koleje železniční sítě je 1435 mm. Ve Vídni funguje i metro (U-bahn). Raritou je systém metra v malé tyrolské vesnici Serfaus.[81]
Lodní doprava je možná pouze po Dunaji, části jeho vedlejších přítoků a jezerech. Všechny rakouské přístavy jsou součástí průplavu Rýn–Mohan–Dunaj, který spojuje Severní moře s Černým mořem. Jeho poslední úsek byl zprovozněn roku 1992.
Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Komentář: K jednotlivým rokům a počtům obyvatel je nutno dohledati reference a tvrzení ověřit!
K roku 2018 žilo v Rakousku 8,83 milionu obyvatel, z toho 1,8 v hlavním městě Vídni. Střední délka života Rakušanů je v současnosti (rok 2005) u žen 82,1 let a u mužů 76,4 let (v porovnání s rokem 1971: 75,7 ženy a 73,3 muži). Dětská úmrtnost je kolem 0,45 %.
První sčítání lidu, které odpovídá dnešním kritériím, se konalo v Rakousku-Uhersku v letech 1869 a 1870. Od počátku sčítání v oblasti dnešního Rakouska počet obyvatel každoročně stoupal až do posledního před začátkem 1. světové války, které se konalo roku 1913. Až do rozpadu Rakouska-Uherska byl silný nárůst obyvatelstva v oblasti dnešního Rakouska způsoben významnou měrou přísunem z ostatních korunních zemí Rakouska. Lidé se přesouvali do velkých měst, především do Vídně. Při prvním sčítání po konci války se počet obyvatel snížil o 347 000. Ale již roku 1920 se opět zvýšil o 35 000 osob a zvedal se dále kontinuálně až do roku 1935. Snížení přírůstku mezi lety 1934 a 1935 už pouze na 1000 osob následoval opětovný pokles (poprvé od 1. světové války), a to o 3000 osob. Počet obyvatel dále klesal až do roku 1939, kdy se konalo poslední sčítání před koncem 2. světové války. Byl zaznamenán pokles o 108 000 lidí v porovnání k dosavadnímu maximu z roku 1935. Když byl v roce 1946 zjišťován počet obyvatelstva, poprvé od konce války, na základě potravinových lístků, bylo spočteno cca 7 mil. obyvatel, čímž bylo vytvořeno nové maximum – i přes velké válečné ztráty.
Do roku 1953 opět spadly počty osob o přibližně 672 000 na 6 928 000. Nadále pak stoupaly díky vysoké porodnosti na nové maximum v roce 1974, kdy žilo v Rakousku 7 599 000 osob. Následujících 6 let pak obyvatelstvo nepatrně oslabovalo (s výjimkou roku 1976) na 7 549 000 osob v roce 1980. Na začátku 80. let se střídaly drobné přírůstky a úbytky, aby pak roku 1987 začal počet obyvatelstva opět znatelně sílit. Od 90. let má znatelný vliv imigrace přistěhovalců, ke konci roku 2004 žilo v Rakousku 8 175 000 obyvatel.
Mezi lety 1754 a 1857 bylo počítáno přítomné civilní obyvatelstvo, od 1869 do 1981 se zakládaly počty na výsledcích počtů s desetiletými mezerami, přičemž byly mezi počítáními zjišťovány změny a od 1869 do 1923 počítáno přítomné civilní obyvatelstvo a od 1934 do 1981 obyvatelstvo s trvalým pobytem. Mezi lety 1982 a 2001 se sice konalo sčítání obyvatelstva, ale bylo zpětně zjištěno z průměrných změn obyvatelstva. Od roku 2002 spočívá sčítání lidu na centrálním rejstříku přihlašovaných osob (Zentrales Melderegister), z kterého se mohou tyto informace zjišťovat, a počítání lidu čistě k účelu zaznamenání změny obyvatelstva tak už vlastně nebude potřeba.
Bavorština (německyBairisch) – ve všech ostatních spolkových zemích, tzn. sedm milionů Rakušanů mluví středním nebo jižním bairišským dialektem.
Vedle toho mluví také některé původní menšiny slovanskými a jinými jazyky, to jsou například burgenlandská chorvatština, slovinština a maďarština. Obyvatelé hovořící těmito jazyky mají také vliv na výuku a úřední styk v daném mateřském jazyce. Burgenlandská chorvatština a slovinština jsou dodatečné úřední jazyky v těch správních a soudních okresech Štýrska, Burgenlandska a Korutan, kde žije chorvatské nebo slovinské, respektive smíšené obyvatelstvo.
V roce 1992 se Rakousko vydalo novou cestou v imigračním zákonodárství vydáním pobytového zákona, který se např. na rozdíl od Německa neřídí etnickými a nacionálními hledisky. Spíše určuje horní hranici celkové hrubé migrace podle vzoru USA a Kanady a při jejím stanovení bere v úvahu demografický a ekonomický vývoj přijímající země i počet osob s uznaným statusem uprchlíka. Po více než pětiletém pobytu se přistěhovalcům otevírá perspektiva trvalého pobytu.[83]
V roce 2020 bylo 2 070 100 obyvatel Rakouska, téměř čtvrtina obyvatel, přistěhovaleckého původu; tento počet se od roku 2010 zvýšil přibližně o 35 procent.[84] Rakousko už v 90. letech 20. století poskytlo dočasnou ochranu přibližně 90 tisícům uprchlíkům před válkou v Jugoslávii (zejména Bosňákům), z nichž dvě třetiny v zemi nakonec zůstaly trvale.[85] Významnou roli v prudkém nárůstu počtu obyvatel zahraničního původu po roce 2010 hrála také migrační krize po roce 2015, kdy Rakousko poskytlo ochranu asi 118 tisícům uprchlíků.[84]
K židovství se hlásí 8 140 lidí (stav k sčítání lidu v roce 2001); podle údajů vídeňské židovské obce je to dokonce 15 000. Více než 700 000 (8 %) obyvatel tvoří muslimové, jejichž počet se od roku 2001 zdvojnásobil.[86]
K buddhismu, který byl v Rakousku uznán jako samostatná „církev“ v roce 1983, se hlásí něco přes 10 000 obyvatel. 20 000 lidí jsou aktivní členové Svědků Jehovových. Ti se snaží dosáhnout plnohodnotného právního uznání jako církev. Přibližně 12 % obyvatelstva se nehlásí k žádnému vyznání.
Největší obydlená oblast Rakouska je s odstupem metropole Vídeň s počtem obyvatel 2,6 milionu (stav k roku 2018). Koncentruje v sobě celou čtvrtinu obyvatel země. Druhým největším městem je Štýrský Hradec (265 778 obyvatel), následuje Linec (191 501), Salcburk (145 871) a Innsbruck (122 458).
Všechna ostatní města mají méně než sto tisíc obyvatel. Tuto hranici může v dohledné době překročit jen Klagenfurt (96 640 lidí k roku 2014). Populace dalších měst již nepřekračuje hranici 60 000. Celkem asi 200 rakouských obcí má status města. Velký problém, především v hospodářsky slabších oblastech, je odliv obyvatelstva z venkova do městských aglomerací.
Státní svátky v Rakousku upravuje § 7 Spolkového zákona o dnech pracovního klidu (vydán 1984). Celkově je v Rakousku 13 státních svátků (dnů pracovního volna):[87]
Novoroční koncertVídeňských filharmoniků je světově známý a koná se každoročně první lednové dopoledne ve vídeňském koncertním domě Wiener Musikverein.[97] Koncert je přenášen televizí a zasahuje skoro miliardu lidí po celém světě. Hrané jsou především známé valčíky, polky a pochody, přičemž je vždy silně zastoupeno dílo rodu Straußů.
Většinu novinového trhu ovládají bulvární tituly v čele s Kronen Zeitung, mezi serióznější deníky patří středolevicový Der Standard, středopravicový Die Presse, středový Kurier a katolický Salzburger Nachrichten. Zvláštní roli sehrává státní deník Wiener Zeitung, jeden z nejstarších stále vycházejících deníků na světě, založený roku 1703 (pod názvem Wiennerisches Diarium). Vlastní ho rakouská vláda a slouží ke zveřejňování jejích oficiálních stanovisek. Soukromá média již několikrát napadla jeho existenci pro narušování tržního prostředí, ale rakouský nejvyšší soud to odmítl a tradice tak pokračuje. K největším týdeníkům patří News, Profil, Format a Falter. V zemi působí veřejnoprávní rozhlas a televize Österreichischer Rundfunk (ORF) s několika stanicemi. Největší soukromou televizí je ATV, první rakouská komerční terestricky šířená televizní stanice, která vznikla v roce 1997. Největší tiskovou agenturou je APA (Austria Presse Agentur).[117] Značnou roli v Rakousku hrají i média německá, vzhledem ke společnému jazyku obou zemí. Kupříkladu nejsledovanějšími televizními kanály po dvou veřejnoprávních (ORF2 a ORF1) jsou tři německé stanice: RTL, ZDF a ProSieben.[118]
Rakouská kuchyně bývá často redukována pouze na vídeňskou kuchyni, ačkoli obsahuje i tradiční kuchařské umění bývalého Rakouska-Uherska. Vedle samotných krajových specialit je tato kuchyně ovlivněna především svými sousedy, tedy Čechy a Maďary. Jako příklad může sloužit třeba guláš, který je původem z Maďarska. Celosvětové proslulosti dosáhl vídeňský řízek (Wiener Schnitzel) z telecího masa. Podle legendy stál u zrodu této speciality vojevůdce Josef Václav Radecký z Radče, který v dopise císaři Františku Josefovi I. doporučil pochoutku cotoletta alla milanese, se kterou se seznámil během italského tažení. Mělo jít o kotletu obalovanou směsí strouhanky a parmezánu. Císařský kuchař však nesehnal parmezán a nahradil ho moukou a vejcem. Tím vynalezl „trojobal“ i vídeňský řízek.[119]
Rakousko má rovněž unikátní kávovou kulturu. Vídeňská kavárenská kultura a vídeňské kavárny jsou od roku 2011 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.[122] První kavárenský dům byl ve Vídni založen v 17. století. Nejtypičtějším druhem vídeňské kávy je vídeňská melange, blízká capuccinu (v českých restauracích se jako „vídeňská káva“ v minulosti často podávala turecká káva se šlehačkou, s vídeňskou kávou související jen velmi málo; tato tradice přežívá dodnes, obvykle se za „vídeňskou kávu“ označuje jakákoli káva se šlehačkou).
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Austria na anglické Wikipedii.
↑>Statistik Austria. Statistik Austria – Bevölkerung zu Jahresbeginn 2002–2021 nach Gemeinden (Gebietsstand 1.1.2021) [online]. Rev. 2021-01-01 [cit. 2021-05-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-10-08. (německy)
↑Austria [online]. New York, NY: United Nations Group of Experts on Geographical Names [cit. 2023-01-04]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Austria About [online]. OECD [cit. 2009-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 May 2009.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Výklad názvu na. www.ptejteseknihovny.cz [online]. [cit. 2009-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-01-08.
↑ Willendorfská venuše má prý moravský původ. ČT24 [online]. Česká televize, 9. 4. 2008 [cit. 2021-04-23]. Dostupné online.
↑ Ledový muž Ötzi už 25 let odhaluje svá tajemství. Objeví se další těla?. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-04-23]. Dostupné online.
↑GRABNER, Michael; WÄCHTER, Elisabeth; NICOLUSSI, Kurt. Prehistoric salt mining in Hallstatt, Austria. New chronologies out of small wooden fragments. Dendrochronologia. 2021-04-01, roč. 66, s. 125814. Dostupné online [cit. 2023-04-09]. ISSN1125-7865. DOI10.1016/j.dendro.2021.125814. (anglicky)
↑PEAKS, Mary Bradford. The General, Civil and Military Administration of Noricum and Raetia. [s.l.]: University of Chicago Press 82 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: mlDHAAAAIAAJ.
↑GĂZDAC, Cristian; HUMER, Franz. Living by the Coins: Roman Life in the Light of Coin Finds and Archaeology Within a Residential Quarter of Carnuntum. [s.l.]: Hollitzer Wissenschaftsverlag 370 s. Dostupné online. ISBN978-3-99012-092-7. (anglicky) Google-Books-ID: dzUsnwEACAAJ.
↑GĂZDAC, Cristian; HUMER, Franz; POLLHAMMER, Eduard. In the Shadow of the Heathens' Gate: The Black Book of the Gold Coins from Carnuntum. [s.l.]: MEGA Publishing House 136 s. Dostupné online. ISBN978-606-543-482-0. (anglicky) Google-Books-ID: r6MOswEACAAJ.
↑ The Princeton Encyclopedia of Classical Sites: Virunum, Austria. www.perseus.tufts.edu [online]. [cit. 2023-04-09]. Dostupné online.
↑ The Princeton Encyclopedia of Classical Sites: Teurnia (St. Peter im Holz) Upper Carinthia, Austria. www.perseus.tufts.edu [online]. [cit. 2023-04-09]. Dostupné online.
↑KAHL, Hans-Dietrich. Der Staat der Karantanen: Fakten, Thesen und Fragen zu einer frühen slawischen Machtbildung im Ostalpenraum : (7.-9. Jh.). [s.l.]: Narodni Muzej Slovenije 562 s. Dostupné online. ISBN978-961-6242-49-3. (německy) Google-Books-ID: rdAAswEACAAJ.
↑VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN80-7106-491-2. S. 48–61. Dále jen Dějiny Rakouska.
↑THOMPSON, James Westfall. German Medieval Expansion and the Making of Austria. The Slavonic Review. 1923, roč. 2, čís. 5, s. 263–288. Dostupné online [cit. 2023-04-09]. ISSN1471-7816.
↑APPELT, Heinrich. Privilegium minus: das staufische Kaisertum und die Babenberger in Österreich. [s.l.]: Böhlau 116 s. Dostupné online. ISBN978-3-205-08360-3. (německy) Google-Books-ID: 9k_HAAAAIAAJ.
↑SKALICKÝ, Jaroslav. Bitva na Moravském poli patří mezi největší prohry v české historii. Padl v ní i král Přemysl Otakar II.. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-08-26 [cit. 2023-04-09]. Dostupné online.
↑KANN, Robert A. A History of the Habsburg Empire, 1526-1918. [s.l.]: University of California Press 662 s. Dostupné online. ISBN978-0-520-02408-3. (anglicky) Google-Books-ID: XavXBlL74ScC.
↑ Před 335 lety prohráli Turci u Vídně. Nešlo o válku civilizací, bojoval muslim proti muslimovi, křesťan proti křesťanovi. ČT24 [online]. Česká televize, 2018-09-12 [cit. 2023-04-09]. Dostupné online.
↑PIGULA, Topi. Před 339 lety Evropa konečně porazila Turky. Bitva u Vídně posunula Habsburky výrazně kupředu. Prima Zoom [online]. FTV Prima, 2022-09-09 [cit. 2023-04-09]. Dostupné online.
↑ANDERSON, M. S. The War of Austrian Succession 1740-1748. [s.l.]: Routledge 371 s. Dostupné online. ISBN978-1-317-89920-4. (anglicky) Google-Books-ID: oAPKAwAAQBAJ.
↑BROWNING, Reed S. The War of the Austrian Succession. [s.l.]: St. Martin's Press 480 s. Dostupné online. ISBN978-0-312-12561-5. (anglicky) Google-Books-ID: nA7swAEACAAJ.
↑ŠAJTAR, Jaroslav. Před 150 lety se Rakousko vyrovnalo s Uherskem. Reflex.cz [online]. 2017-03-15 [cit. 2023-04-09]. Dostupné online.
↑ Schönerer, Georg von. JewishEncyclopedia.com [online]. [cit. 2023-04-09]. Dostupné online.
↑SCHMITT, Bernadotte Everly 1886-1969. The Annexation of Bosnia, 1908-1909. [s.l.]: Creative Media Partners, LLC 280 s. Dostupné online. ISBN978-1-01-513008-1. (anglicky) Google-Books-ID: qOqqzgEACAAJ.
↑DEAK, John. The Great War and the Forgotten Realm: The Habsburg Monarchy and the First World War. The Journal of Modern History. 2014, roč. 86, čís. 2, s. 336–380. Dostupné online [cit. 2023-04-09]. ISSN0022-2801. DOI10.1086/675880.
↑MERTLÍK, Vladimír. Bouřlivý říjen 1918: Jak vzniklo Německé Rakousko a málem nevzniklo Československo. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.
↑JEŘÁBEK, Martin. Diktátor, nebo mučedník? Engelbert Dollfuss a rok 1934. Centrum pro studium demokracie a kultury [online]. 2015-12-10 [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.
↑MIKLAS, Wilhelm. Nacisté se v Rakousku pokusili o převrat již čtyři roky před anšlusem. ČT24 [online]. Česká televize, 25. 7. 2009 [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.
↑JORDÁNOVÁ, Andrea. Místo hrůzy je proslulé schody smrti. Utrpení neuniklo 200 tisíc lidí. Deník.cz. 2022-10-17. Dostupné online [cit. 2023-04-27].
↑HOSENSEIDLOVÁ, Petra. Se státní smlouvou získali Rakušané plnou suverenitu. A naučili se mít rádi neutralitu. ČT24 [online]. Česká televize, 15. 5. 2020 [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.
↑ Rakousko: Neutralita pod Alpami. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 23. října 2013. Dostupné online.
↑RIEKMANN, Sonja Puntscher. Austria’s Dismal EU Membership:: From Enthusiasm to Ambivalence. Příprava vydání Günter Bischof, Fritz Plasser, Anton Pelinka, Alexander Smith. Svazek 20. [s.l.]: University of New Orleans Press (Austria's Place in Europe and the World). Dostupné online. ISBN978-1-60801-062-2. S. 238–256. DOI: 10.2307/j.ctt1n2txkw.15.
↑CIA. The World Factbook - Austria [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-24. (anglicky)
↑ V Rakousku můžete volit už od 16 let. Deník.cz. 2007-06-05. Dostupné online [cit. 2021-05-06].
↑PELINKA, Anton. How Austrian Politics Went From Over-Stability to Unpredictability. www.worldpoliticsreview.com [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑JACOBY, Wade. Grand Coalitions and Democratic Dysfunction: Two Warnings from Central Europe. Government and Opposition. 2017-03-03, roč. 52, čís. 2, s. 329–355. Dostupné online [cit. 2021-05-06]. ISSN0017-257X. DOI10.1017/gov.2016.53. (anglicky)
↑ Rakousko má poprvé v historii kancléřku. Přechodnou vládu povede šéfka ústavního soudu Bierleinová. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2019-5-30 [cit. 2019-5-31]. Dostupné online.
↑ Visitors' Centre. www.unov.org [online]. [cit. 2019-10-14]. Dostupné online.
↑ Premiéři ČR, Rakouska a Slovenska založili ve Slavkově nový formát regionální spolupráce. www.vlada.cz [online]. [cit. 2019-10-12]. Dostupné online.
↑ Rakousko se k visegrádské čtyřce nepřipojí, proti byl i Sobotka. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2016-10-13 [cit. 2019-10-14]. Dostupné online.
↑ Členství ve visegrádské čtyřce? Ne, děkuji, odmítl možnost rozšíření skupiny rakouský vítěz voleb. Info.cz [online]. [cit. 2019-10-14]. Dostupné online.
↑ Swarovski: Jak Čechy přišly o legendu bižuterie. Dvojka [online]. Český rozhlas, 2019-12-10 [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑ Vojáci dostanou 107 transportérů Pandur II, zakázku posvětila vláda. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑TALOS, Emmerich; FINK, Marcel. The Welfare State in Austria. Příprava vydání B. Vivekanandan, Nimmi Kurian. London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. ISBN978-0-230-55491-7. DOI10.1057/9780230554917_9. S. 131–150. (anglicky) DOI: 10.1057/9780230554917_9.
↑GILBERT, Robert W. Austria's Social Partnership: A Unique Extralegal System of Labor-Management Cooperation. The Labor Lawyer. 1987, roč. 3, čís. 2, s. 311–322. Dostupné online [cit. 2021-05-06]. ISSN8756-2995.
↑BELKE, Ansgar Hubertus; SCHNEIDER, Friedrich. Privatization in Austria: Some Theoretical Reasons and First Results About the Privatization Proceeds. Rochester, NY: [s.n.] Dostupné online. (anglicky)
↑ Economy and Business Opportunities from Austria. www.globaltenders.com [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑ UNWTO World Tourism Barometer. Wayback Machine [online]. 2008-10-31 [cit. 2019-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-10-31.
↑ abVOBOŘIL, David. Rakousko investuje v příští dekádě do své přenosové soustavy přes 60 mld. korun. oEnergetice.cz [online]. OM Solutions, 2019-04-20 [cit. 2019-04-25]. Dostupné online.
↑ Od rakouského odklonu od atomu uplyne 40 let, zakonzervovaná jaderka slouží aspoň solárům. E15.cz [online]. [cit. 2019-10-15]. Dostupné online.
↑ČERMÁK, Petr. Tohle je nejdelší pěší lanový most světa. Se stavbou pomáhal i dron. iDNES.cz [online]. 2015-07-11 [cit. 2023-04-27]. Dostupné online.
↑ Moderní architektura nového vlakového nádraží ve Vídni stojí za návštěvu. Novinky.cz [online]. Seznam.cz, 2015-01-18 [cit. 2023-04-27]. Dostupné online.
↑BROŽ, Jan. Vídeňané mají nový „hlavák“. Centrální nádraží stálo miliardu eur. iDNES.cz [online]. 2014-10-10 [cit. 2023-04-27]. Dostupné online.
↑FUKS, Tobiáš. Vídeňská městská železnice neboli Stadtbahn. www.k-report.net [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑ Malá vesnička předběhla Brno. Má metro se čtyřmi stanicemi. TN.cz [online]. TV Nova [cit. 2023-04-27]. Dostupné online.
↑ Largest airports and airlines in Austria. Worlddata.info [online]. [cit. 2023-04-26]. Dostupné online. (anglicky)
↑BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. S. 337.
↑ ab Čtvrtina obyvatel Rakouska má původ v cizině, země má dva miliony přistěhovalců. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2020-09-07 [cit. 2021-08-10]. Dostupné online.
↑TRUCHLÁ, Helena. Vídeň, srdce Balkánu. Bosenští uprchlíci našli v Rakousku domov, teď je migrace potíž. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2021-08-03 [cit. 2021-08-10]. Dostupné online.
↑ESSLIN, Martin. Max Reinhardt: "High Priest of Theatricality". The Drama Review: TDR. 1977, roč. 21, čís. 2, s. 3–24. Dostupné online [cit. 2021-05-06]. ISSN0012-5962. DOI10.2307/1145120.
↑ Adalbert Stifter, blíženec Šumavy, psal o horách lahodnou řečí. Deník.cz. 2013-01-29. Dostupné online [cit. 2021-05-06].
↑ Peter Altenberg: Miloval a viděl. Vltava [online]. Český rozhlas, 2011-05-22 [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑SCHNELLE, Barbora. Nobelova cena za nepohodlnost. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-04-21]. Dostupné online.
↑ Letošní Nobelovu cenu za literaturu získal Peter Handke, za rok 2018 zvítězila Polka Tokarczuková | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2019-10-10 [cit. 2021-04-21]. Dostupné online.
↑VERGO, Peter. Art in Vienna 1898-1918: Klimt, Kokoschka, Schiele and Their Contemporaries. [s.l.]: Phaidon 328 s. Dostupné online. ISBN978-0-7148-1600-5. (anglicky) Google-Books-ID: dmhQAAAAMAAJ.
↑ The unsung hero of Secessionist Vienna. www.phaidon.com [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑ Zemřel rakouský malíř a grafik Ernst Fuchs. Zanechal po sobě 16 dětí. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2015-11-09 [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑LINCKE, Carsten. Der Wiener Aktionismus - Künstlerischer Protest zwischen Provokation und Selbstfindung. www.grin.com [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. (německy)
↑ Zemřel architekt Hans Hollein, tvůrce Haasova domu ve Vídni - Echo24.cz. echo24.cz [online]. 2014-04-24 [cit. 2021-04-21]. Dostupné online.
↑ADÁMEK, Martin. Katedrála sv. Štěpána: jedna z nejvýznamnějších gotických staveb ve Vídni. Radynacestu.cz [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑ADÁMEK, Martin. Císařská hrobka: pohřebiště Habsburků v centru Vídně. Radynacestu.cz [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑VAVŘAČOVÁ, Adéla. Nejkrásnější bulvár na světě, Ringstrasse, oslavil své 150. výročí (1865–2015). Radynacestu.cz [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑ 10 nej památek Vídně, které si nesmíte nechat ujít: Slavná minulost a barevná současnost. Poznávací zájezdy | mazaně s Radynacestu.cz [online]. [cit. 2019-10-14]. Dostupné online.
↑ Ten pravý Semmering je jen v Rakousku, vlaky ho berou ostře útokem. iDNES.cz [online]. 2012-03-26 [cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
↑PEARCE, Jeremy. Sir Hermann Bondi, 85, Is Dead; Theorized on the Universe. The New York Times. 2005-09-17. Dostupné online [cit. 2021-05-06]. ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ Rakousko jedním pohledem: Média. Advantage Austria [online]. [cit. 2019-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-18.
↑ŠUPLÍKOVÁ, Barbora. Vídeňský řízek: Proč, kdy a kde vznikl, v čem tkví jeho kouzlo a kam si na něj zajít?. Radynacestu.cz [online]. [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.
↑ U pravého sacheru musíte hlídat polevu, korpus i meruňky, říká cukrář. iDNES.cz [online]. 2014-10-21 [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.
↑ Pravé Mozartovy koule moc Čechů nezná. Netuší, že jedí levné náhražky. iDNES.cz [online]. 2013-02-06 [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.
↑CHALUPA, Tomáš. Café Central ve Vídni. Místo, kam chodili Hitler, Stalin, Lenin i Tito. ExtraStory [online]. 2020-11-05 [cit. 2021-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-18.
↑ Hawelka ve Vídni. Místo, kde přetrvávají tradice | Dobrá chuť. Lidovky.cz [online]. 2011-04-12 [cit. 2021-05-07]. Dostupné online.
↑ Zemřel Niki Lauda, trojnásobný šampion formule 1 a idol generací. iDNES.cz [online]. 2019-05-21 [cit. 2021-04-21]. Dostupné online.
Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Austria [online]. U.S. Department of State, 2011-05-26 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
CIA. The World Factbook - Austria [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-24. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR ve Vídni. Souhrnná teritoriální informace: Rakousko [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-12.
FELLNER, Fritz, a kol. Austria [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)